„Není podstatné, zda je cesta trnitá, nebo pohodlná. Důležité je kam vede…“, tvrdí Karel Prokeš, dramaturg 39. Valašského špalíčku

„Není podstatné, zda je cesta trnitá, nebo pohodlná. Důležité je kam vede…“,  tvrdí Karel Prokeš, dramaturg 39. Valašského špalíčku

 

Na Valašském špalíčku ve Valmezu se v 80. letech scházeli hudebníci i posluchači z celého území bývalého Československa. Lákala je sem dost odvážná dramaturgie Karla Prokeše a odvaha nescházela ani pořadatelům z valašskomeziříčského M-klubu. Tak to nastavil Milan Kuchynka, který M-klub vedl do roku 1985, a jeho následovníci v tom pokračovali. Samozřejmě, že to přinášelo problémy, ale festival to přežil. Valašský špalíček nesmetla ani lavina komerčně laděných festivalů, které všude kolem rychle vyrostly po roce 1990. Ostatně, většina z nich posléze zanikala v ekonomických problémech, anebo prostě proto, že z organizátorů vyprchalo startovací nadšení. Karel Prokeš ovšem nikdy nepůsobil jako nadšenec a dodnes říká, že důležitější než nadšení, je odpovědnost. A organizátorský talent dramaturga je pouze předpoklad, nikoli záruka úspěchu.  

 

Z perspektivy uplynulých devětatřiceti let je zřetelné, že Valašský špalíček sice průběžně měnil tvář, ale vždy se od ostatních akcí trochu odlišoval. Ze setkávání nekonformních písničkářů se převtělil v přehlídku zdejší a pak i mezinárodní alternativní hudby. Na řadu let se festival stal jakousi domovskou scénou irských písničkářů a rockových kapel. Širokoúhlá dramaturgie zde z kraje devadesátek představila japonské i ruské divadlo v konfrontaci s českou divadelní avantgardou. Hrály zde hudební skupiny ze zemí bývalé Jugoslávie, Asie, Jižní Ameriky. Dříve, než se z toho stala módní záležitost, vystoupila zde řada arabských a spousta afrických hudebníků, ale v roce 2016 se Valašský špalíček proměnil ve folk blues beat festival. Karel Prokeš z něj vytvořil každoroční poctu bigbeatové dekádě a významným projektům 70. let.

 

Co vlastně vedlo k tomu obratu?

Potřeba „přibrzdit“ čas, vzdát hold českým a slovenským umělcům, kteří s bigbeatem začínali v době, kdy z toho u nás nekoukala sláva ani slušný výdělek. Kdy muzikanti neměli jistotu, zda se tím uživí, ale na beton věděli, že z toho koukají potíže. Snad jen pár měsíců v osmašedesátém to vypadalo nadějně… To byly ty nepochopitelně jasné chvilky, kdy král britské psychedelie Arthur Brown řval na české posluchače z rozhlasové Houpačky: „I am the god of hellfire! And i bring You. Fire ill take you to burn. Fire ill také you to learn. Ill see you burn…“

 

Takže vystoupení Arthura Browna na Valašském špalíčku v roce 2016 byl tvůj splněný sen…

Ale ne, já nemám tak divoké sny. Po mém soudu je třeba osobnosti československého bigbeatu představit v širším kontextu, postavit tu vedle nich zahraniční hudebníky, kteří tenkrát posunovali vývoj téhle hudby kupředu a dodnes něco znamenají. A k těm samozřejmě Arthur patří. Bylo to v Česku jeho první vystoupení s domovskou kapelou Crazy World. Přijel k nám den po svých čtyřiasedmdesátých narozeninách, předvedl skvělou show a do rána tu chodil mezi lidmi v  čarodějnickém fraku, který měl na sobě ve finále koncertu.

 

Od té doby se tu ovšem objevila řada dalších hvězd světového rocku – Ray Dorset a kapela Mungo Jerry, Peter Brown, známý ze spolupráce s Cream, bluesrocková zpěvačka Maggie Bell, kytarista Clem Clempson z Humble Pie a basista Mark Clarke z Uriah Heep, kteří spolu hrávali ve skupině Colosseum…  Loni na podzim jste zveřejnili program letošního ročníku, kde se objevila další zajímavá jména – irský kytarista Eric Bell, Paul Jones i Dave Kelly a s nimi The Blues Band z Velké Británie, nizozemský rocker Nicko Christiansen s Livin´ Blues Xperience…, ale pak se jistě mnohé změnilo. K aktuální podobě programu tentokrát vinou okolností asi vedla trnitá cesta…

Není podstatné, zda je cesta trnitá, nebo pohodlná. Důležité je kam vede a jaký je cíl. V areálu meziříčského zámku Žerotínů i Amfiteátru v Krásně by mělo od čtvrtku 24. do soboty 26. června proběhnout osmadvacet koncertů kapel a muzikantů z Česka, Nizozemí, Polska, Slovenska, Německa, Maďarska i USA. V zahajovacím programu na zámeckém nádvoří od 17.00 vystoupí s retrospektivním programem Lešek Semelka, který letos slaví pětasedmdesátiny. Představí se tu speciální country-bluesový projekt Ľuboš Beňa & More i Slávek Klecandr & Studny samoty, čerpající z českého undergroundu. Druhá část zahajovacího programu se uskuteční v Amfiteátru u zámku Kinských, kde zahrají Jiří Pavlica s Hradišťanem a kapela Javory Beat s Hanou a Petrem Ulrychovými. Předesílám, že na tento program neplatí třídenní vstupenka.

 

To možná některé návštěvníky festivalu zaskočí…

Mně v minulosti zaskočilo, kolik lidí se dožadovalo samostatných vstupenek na koncerty Marie Rottrové, Václava Neckáře, nebo kapely Olympic…

 

Na co se tedy mohou hudební fanoušci těšit v pátek a v sobotu?

Páteční program už ve tři odpoledne zahájí česko-slovenský Petra Börnerová Band, následuje kytarová úderka Ék z Budapešti, později i sólové vystoupení jejich frontmana Olivera Lee, který tu kdysi hrál v kapele Američana Fernanda Saunderse. Bude se tu křtít album Just Live z loňského koncertu Dáši Ubrové, Milana Kašuby a Vincence Kummera na Valašském špalíčku, jež právě vychází na etiketě Indies Happy Trails. Loňské pětasedmdesátiny kytarové legendy světového bluesrocku Erica Claptona připomene program E. C. Was Here – Tribute to Eric Clapton, který připravilo „sdružení hvězd“ polského blues.

 

Po letech se k nám vrací Aaron Brooks z americké kapely Simeon Soul Charger. Ostatně, jeho zásluhou jsme tady v roce 2015 viděli britské The Pretty Things. Sedmdesátiny zde s 5P oslaví Luboš Pospíšil a Beatles, jako nevyčerpatelnou inspiraci, připomene Peter Lipa Band v pořadu Beatles In Blue. Nizozemský kytarista Lei de Leeuw si v pátek střihne akustický set se zpěvákem Semem Jansenem a v sobotu to na hlavní scéně rozbalí s elektrickou kapelou. A páteční noc přinese i „jednu pecku přes čáru“ - půlnoční koncert čerstvých držitelů Ceny Anděl za rok 2020 - skupiny Druhá tráva, která slaví svých 30 a Dylanových 80 let.

 

A v sobotu se na Valašském špalíčku obvykle vstává časně…

No, jasně… Sobotní program zahájíme už o deváté ráno v Café Tucan audiovizuálním pořadem Tak hrál Radim Hladík. Koncertní část sobotní nabídky v zámeckém areálu odstartuje už v jedenáct dopoledne Trio Vladimíra Merty a na scénu se vrátí Peter Lipa v pořadu Lipa spieva Lasicu. Brněnské vydavatelství Indies Happy Trails do programu doporučilo Blues Band varhaníka Petera Koreňa z Bratislavy s hostujícím Durou Turtevem i brněnské formace Band Of Heysek a kvartet Viléma Spilky. Partnerem další části programu je polský magazín Twój Blues, jenž do dalšího dílu Antologie polského blues zařadil Jan Galach Band, kapely Smooth Gentlemen, Magda Magic Piskorczyk i mezinárodní, nebo spíš mezikontinentální Milo Kurtis Ensemble. Českou scénu 60. let v dobovém repertoáru zastupují zpěvačky Martha a Tena Elefteriadu za doprovodu Professor Bandu.

 

A to už jsme ve festivalovém finále…

V rockové legendě, vracející se na scénu s pozměněným názvem Flamengo Reunion Session, se znovu potkávají instrumentalistické hvězdy českého rocku, kytarista Pavel Fořt, který se v uplynulých padesáti letech věnoval rockovým projektům jen ve studiu, s hráčem na baskytaru Vladimírem Gumou Kulhánkem. A když se nám podaří překonat administrativní potíže, závěr 39. Valašského špalíčku by měl patřit jednomu z nejvýznamnějších rockových kytaristů kontinentální Evropy Janu Akkermanovi, který se v letech 1969 – 1976 proslavil jako sólista nizozemské art rockové kapely Focus.

 

-Josef A. Hynek a Ondřej Smolka-