JANA ZHOŘOVÁ — I Was One Thing, Now I Am Being Another
Vernisáž: 18. 2. v 18:00 | Kurátor: Libor Novotný

Výstava Jany Zhořové “I Was One Thing, Now I Am Being Another” vyrůstá ze dvou témat. Z jednoho osobního a jednoho, který by se dal nazvat „institucionálním“. Osobním tématem je proměna jednotlivce, kterou popisuje název: byli jsme něčím a vlivem událostí se proměňujeme v něco nového. Jde o proměnu v čase, kdy se mění naše osobní zkušenost, která se projevuje v chování a prožívání. Téma institucionální je neosobní a přemýšlí o formátu výstavy a roli diváka / účastníka. Směřuje k otázce, zda výstava existuje i bez diváka. Zdánlivě banální nebo akademická otázka je v podstatě jednou z nejzákladnějších otázek filozofie i moderní fyziky. Existuje objektivní realita bez pozorovatele?

Jana Zhořová studovala malbu pod vedením Františka Kowolowského, jehož ateliér často ohledává „rozšířené pole“ malby a její přesahy do jiných výtvarných médií. Zároveň navazuje na svoji předchozí tvorbu po několikaletém období věnovaném mateřství. Tyto dvě skutečnosti formovaly její příklon k tvorbě objektů a především je to samotný půdní prostor, ze kterého vyšla idea práce s videem namísto jakkoli pojatého obrazu. Studium i mateřství jsou mimo to samozřejmě silným impulsem k proměně životních postojů jednotlivce. Autorce zde ale nejde o to sdělit divákovi, jaká byla předtím a jaká je nyní. Snaží se tematizovat samotný proces tohoto vývoje.

Čtyři dalekohledy v sobě ukrývají videa zpracovávající téma času – minulosti, přítomnosti, budoucnosti a čtvrté časové roviny, která není lineárním časem. Je určitým doplňkem kvantifikovatelného kauzálního času. Podle starého řeckého konceptu by se dal označit za Kairos. Vytváří polaritu s lineárním pojetím Chronos.

Dalekohledy mají symbolický význam. Při pozorování vesmíru dochází k pohledu do minulosti, často do velmi vzdálené, v případě reliktního záření až k počátkům formování našeho vesmíru. A samotný pohled do dalekohledu vnímáme jako pohled „dál“, tedy dopředu. Prostor půdy je k tomuto „pozorování“ ideální. Je blíž noční obloze a odpoutává se od země. To prostor galerie ještě akcentuje vyvýšeným molem, kde se divák nachází „nad“, tedy v určitém meta-prostoru. Autorka chce v prostoru půdy otevřít dialog mezi vnitřním prostorem člověka a kosmickým časem. Nabízí možnost zastavení, kontemplace i imaginativní cesty za hranice běžné zkušenosti, kdy se půda proměňuje v bránu k pohledu dovnitř i ven, do hlubin paměti a do nekonečna vesmíru.

Videa naznačují konkrétní časovou etapu samotným zpracováním obrazu.
        Minulost je často nejasná a neostrá, s paradoxně jasnými detaily. Drobný podnět, jakým může být ve skutečném životě např. vůně, spustí vzpomínku, která ovšem často neukazuje celou situaci. Je určitým jasným zábleskem, vteřinovým fragmentem, za který se ovšem nemůžeme dál dostat.
        Současnost je nejvíce zahlcena vjemy. V současné době naše vnímání ovlivňují reels a další formy videí na sociálních sítích, které se velmi rychle střídají, v šílené nadprodukci se vrství a jejich střih nám neumožňuje od nich odtrhnout oči, i když se zároveň nezvládáme soustředit na obsah. Věnujeme pozornost jen tomu, co nás zaujme, a v paměti nám ulpívá to, co je nejvýraznější nebo nejsnadněji pochopitelné.
      A myslíme-li na budoucnost, často se opakovaně „vracíme“ k totožnému výjevu, k představě, kterou chceme realizovat nebo nás z nějakého důvodu zaměstnává. Nejde o chaotický sled obrazů, ale o myšlenku, kterou formujeme. Podobným způsobem autorka hledá klíč k práci s pohyblivým obrazem a samotný děj je spíše asociativní a emocionální.

Pátým artefaktem je světelný objekt, jehož působnost expanduje do okolního prostoru světlem a vůní, a asi trochu překvapivě je to právě ta část, u které umělkyně přemýšlí o naznačené institucionální poloze. Prostor půdy je svým způsobem odtržený, je podobně jako sklepní prostory určitou „periferií“ galerie. Může působit intimně, kontemplativně, zároveň skrytě a okrajově. Autorka se ptá, zda výstava – jako formát nebo umělecký výstup – existuje i pokud nemá diváka. Samozřejmě můžeme argumentovat, že fyzicky určitě existuje, ovšem z pohledu kvantové fyziky se realita utváří až v momentě měření nebo pozorování. Realita bez diváka je spíše „hromadou možností“ než pevnou skutečností.

Tak kvantová fyzika mluví o realitě, v případě výstavy to můžeme vidět ještě zjevněji – je konstelací předmětů, obrazů a objektů, ale až díky divákovi (a prostoru galerie) je výstavou. Stejná díla uložená v depozitu jsou stejného formátu, ve stejném počtu a mohou být ve shodném rozmístění, ale nikdy o nich nepřemýšlíme jako o výstavě. Autorka se snaží své výstavě zajistit existenci skrze přítomnost účastníka. Vytváří podmínku, aby na objektu denně musel někdo zapalovat vonné byliny. Vůně tedy nejen dotváří atmosféru prostoru, ale především poukazuje na lidskou činnost a přítomnost v prostoru půdy.

Čtenáři Ecova románu Jméno růže znají situaci kouřících omamných bylin v prostoru zakázané knihovny, která denně počítá s přítomností vetřelce, i když je do ní vstup zakázán. A když zmiňuji Umberta Eca, nemohu nevzpomenout na jeho dizertační tezi Otevřeného díla. Tedy díla, které vytváří určité podmínky, ale které může být díky aktivitě diváka čteno vždy jiným způsobem, stejně jako zmíněný Ecův nejslavnější román.

V případě Jany Zhořové ovšem divák nemá jasné indicie ke čtení, protože sdělení videí jsou spíše emotivní než informativní. Realita se mu nebude měnit pod nohama vlivem jeho přítomnosti, ovšem něco z této situace se může v divákově mysli usadit a v budoucnu ovlivnit jeho způsob nazírání a přemýšlení. Nebo taky ne.

Kurátor: Libor Novotný

Malířka a designérka, narozená roku 1986 v Uherském Hradišti, vystudovala obor design oděvu na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti.  Jana Zhořová Novotná je absolventkou malířského ateliéru vedeného Františkem Kowolowským na Fakultě umění OU V Ostravě. Jako řada dalších absolventů tohoto ateliéru opakovaně „přešlapuje“ mimo území malby k obecnějšímu chápání práce s obrazem. To ústí k využívání fotografie, pohyblivého obrazu, objektu i práce s tělem, které společně vytváří rezervoár možností zvolených na základě konkrétního konceptu. Přítomnost konceptuálního uvažování je v tomto způsobu práce velice častá a mnohdy prioritní. To je dáno přístupem k médiu malby ve vztahu k interdisciplinárním polohám, které se v autorčině myšlení profilují do společenských otázek, genderových otázek apod. Žije a tvoří v Bordovicích.